Enemy Lines

Miniaturizace je hezká věc. Střílení také. Spojením těchto dvou veličin vzniká vláčná tankoidní bitva, prošpikovaná neustálou křížovou palbou v hratelném hávu. Pravda, grafika je taková nějaká postarší, nicméně dívejme se směrem k hratelnosti. A to není tak zlé.

Commando, Doom, Quake a tisíce dalších klasických akčních her mají jednu věc společnou. S minimálním nároky na mozkové závity životem utahaného hráče jej oblažují frenetickou střílející akcí, jejímž výsledkem je pařanův herní orgasmus. Z podobného soudku je i dnešní hra Enemy lines.

V kokpitu malého zeleného tančíku vyrážíme vstříc mnohému nebezpečí, které se skrývá na mapě našeho kontinentu. Obvyklým cílem naší mise je zcela prozaicky dojet v aktuálním levelu z místa na místo a přežít, což je úkol na první pohled netěžký, na druhý však tak jednoduše nevypadá. Kolem nás jsou umístěny hordy nepřátelských strojů a přístrojů, které se střílejíce snaží usmažit naši maličkost v ocelové obludě. Zpočátku hraní jsem měl pocit, že projít tak zahuštěnou obranou do cíle je věc nemožná, protože moje střely - byť ve správném směru - mého oponenta přelétávaly, ale když jsem vychytal tu správnou vzdálenost, náhle jako by se rozjasnilo. Nepřátelé se rozprskávali pod mými zásahy jako balónky napichované na rozžhavená cigára, takže průchod do dalších úrovní byl zabezpečen.

Jak jsem již uvedl, grafika je holt poplatná době vzniku. Hudební doprovod je velmi dobrý a hlavně hratelnost není na bodu mrazu. Kdo chce odlehčit mozku a má rád klasiku, jděte do toho.