Řeknete si, to bylo, to už je dávno a za ty roky přece technika pokročila. Ovšem jsou zde i tací, kteří staré hry milují a nedají na ně dopustit. Proč by se jinak Internet hemžil stránkami zaplněnými odkazy na stažení her, jež jsme kdysi kupovali za nekřesťanské peníze? Něco na těch hrách je. Něco, co možná dnešním chybí. Ale copak?

Není to tím, že jsme tehdy byli malí, možná mladí, abych se neomezovala jen na úzkou skupinku lidí? Že tehdy to bylo poprvé, co jsme dostali do rukou klávesnici nebo joystick? Mají pro nás význam, svoje kouzlo, svoji auru, kterou nás vábí a my k nim zasedáme znova, třeba i po dvaceti letech. Jsou plné grafiky, jež byla tehdy naprosto skvělá, dnes podpůměrná a hudby, která připomínala robotky na výrobu čokolády. Ale milumeme je.

Vzpomeňme aspoň některé výrobce. Každý jistě pozná výrobky firmy Apogee a její nezapomenutelné tituly, jako jsou na příklad Duke. Aby toho nebylo málo, Apogee neustále přidávala nové epizody, jelikož přišla na to, že její hry jsou populární a hrají se i ve školách. A tak vznikl i Duke II. A což teprve Commander Keen? Tam nevznikly jen tři díly, ale rovnou sedm a v každém jsme našli něco nového a něco speciálního, jež nás ohromilo a my museli sedět za monitorem do doby, než jsme je nedohráli dokonce a měli dobrý pocit, že jsme aspoň na malý okamžik přelstili počítač. Apogee má na svědomí spoustu nejrůznějších hříček, které se vzájemně podobají. Z těch těžších je to například Bio Menace. Opět byly vytvořeny tři díly a všechny je seženete na nejrůznějších serverech.

Pro skutečné znalce uvedu ještě jeden titul, jenž se nesmazatelně zapsal do podvědomí hráčů. A sice Monster Bash. Kultovní hříčka s chlapcem, jenž osvobozuje pejsky zavřené v kleci, bojuje se zombie, čarodějnicemi, číhají na něj lebky, kostry, dokonce trolové. Hra plná legračních efektů, kde skelety koulí očima, zombie padají hlavy, létají košťata a kostlivci vrhají svými žebry, byla v té době vhodná pro děti. Neděsila, bavila. Nebyla surová. Spíše plná nadsázky a černého humoru.

Klenoty té doby však byly hry převzaté nejlépe z kreslených filmů. Kdo by neznal nebo si aspoň jednou nezhrál Lion Kinga? Roztomilý lvíček ovládl plátna kin stejně jako monitory. V té době, kdy se poprvé objevil, byl považován za jednu z nejkrásnějších her. Tvůrci ovšem šli ještě dál a Disney je nepřestal bavit, a tak vznikla i Kniha džunglí s chlapcem, jehož našel v džungli moudrý panter Baghera. A konečně je tu Aladdin. Aladdina mnozí hráči považují pro změnu za nejtěžší z této série. Ve hrách této kategorie jsou bossové, musíte vynaložit všechen svůj důvtip a občas tápete v temnotách. Přesto vás nikdy neomrzí. A grafici zcela určitě vložili do své práce všechno své úsilí. Vyplatilo se. Jejich hry jsou na herních serverech hodnoceny těmi nejvyššími známkami a na fórech obyčejní hráči ještě po tolika letech pějí chválu.

Otázkou však stále zůstává proč? Proč lidé mnohdy dají přednost staré hříčce, která má grafiku z roku jedna, dvě, před titulem nedávným, jež na vás vybalí efekty těch největších rozměrů? Nebude to tím, že hráče mnohdy nudí nový styl her? A chtějí se vrátit tam, kde před deseti, možná i dvaceti lety začínali?

Málokdo zná hříčku Alley Cat od firmy IBM. A ještě méně z hráčů ví, kdy vznikla. Psal se rok 1984 a na světě byla jednoduchá, ovšem neobyčejně chytlavá hříčka, u níž jste vydrželi hodiny. Princip byl zcela jednoduchý. Kočka skákala po popelnicích, musela se vyhnout psu, vyskákat po prádelních šňůrách a vlézt do jednoho z oken, které se zrovna otevřelo. Tam splnit úkol. Teprve pak následoval bonusový level. Je to princip tak prostinký, že vás to možná až nudí, ale zkuste si ji zahrát a uvidíte, co to s vámi udělá a že deset minut stačit nebude, protože se s nezdarem nebudete chtít smířit.

Třeba je to právě onen nezdar, jenž nás pohání stále dál a dál. Je pravdou, že dřívější hry byly mnohem obtížnější, tedy samozřejmě v kontextu tehdejšího počítačového umění. Mnohdy jste strávili hodiny, než jste našli klíč a dny, než se vám podařilo překonat jeden jediný level. Přesto jste to nevzdali. A tak mě napadá, že tehdejší hry neobyčejně útočili na sportovní stránku člověka, na touhu po vítězství a hlavně na naši ješitnost. Přiznejme si, že je složité říci si pravdu: Nedohrál/a jsem to, protože je to příliš obtížné a nevím, jak dál.

V době, kdy vznikaly, byl Internet v plenkách a málokdo jej měl doma, takže zajít na fórum a najít si radu, jak dál, si mohl dovolit jenom zlomek hráčů.

A nyní jsou tyhle hříčky free. Ne, že by se to autorům zrovna líbilo, ale je to už dávno, kdy vyšly a kdo by si je kupoval? Na sentiment se skutečně spoléhat nedá. Ovšem zajděte si na nějakou ze stránek, jež provozuje staré hříčky, a uvidíte, jak se to tam hemží velkými čísly v počtu stahovanosti. To je důkaz o tom, že lidé dřívější počítačové umění nezavrhli, naopak, stále jej ctí a milují.

Proto mi nedalo, abych nevěnovala této tématice pozornost, protože tyhle hříčky za pozornost rozhodně stojí. A autorům patří velký dík za to, že i v době, kdy nebyly zrovna nejlepší prostředky, vyvíjeli to, co nás bavilo už odpradávna: hry. Co na tom, že počítačové? Hra od slova hrát, což je přinejmenším synonymum pro zábavu, a tou je lidstvo posedlé, co je svět světem.