Kamikaze Racer

Jsou závody mírumilovné, v nichž pouze jezdíte z jednoho konce dráhy na druhý a úspěšní jste v tom případě, že dojedete jako první. Jsou ale také závodní hry, ve kterých musíte ovládat i nějaké ty zbraně a soupeřů se zbavovat pěkně zostra, jako například v dnešní hře.

Závody. Stokrát propírané téma, ve kterém by zdánlivě již nemělo být nic nového k objevení. Všechna ta auta, motorky, letadla či lodě… Vše jsme tu už viděli, v pokaždé sice jinak uvařených, ale jinak chuťově velice podobných hrách. Na první pohled ničím nepřekvapí ani Kamikaze Racer. Tedy pokud si budete sedět na vedení jako já. Mohl jsem přeci tušit, že hra, která má v názvu pověstné japonské stíhače, nebude jen tak nějakým všedním kouskem mírumilovného závodního hraní. Jenže jsem v prvních minutách hraní na nic nepřišel. Mačkal jsem slepě pouze kurzorové klávesy, autíčko se brilantně pohybovalo přesně tím směrem, kudy jsem poručil, a i když jsem se místy neubránil nadšení, nakonec jsem stejně dospěl k názoru, že „je to nuda“. Nu co, hru přece musím dohrát, v zájmu objektivního posouzení. A jak jsem se snažil dosáhnout co největšího skóre, najednou mi hlava spadla na klávesnici. (Nedivte se, ve tři ráno…) A co čert nechtěl, spadl jsem na tlačítko, které spustilo střelbu! A hraní se hned stalo zábavnějším.

Určitě si teď říkáte, že to přeci není žádná objevná věc, a že podobný nápad se sestřelováním oponentů již byl v několika hrách použit (i když mě teď napadá pouze adrenalinová hra Race2Kill pro mobilní telefony). Máte také pravdu, jenže Kamikaze Racer má i přes svůj nepříliš výjimečný námět nepopsatelné kouzlo, které vás k monitoru připoutá minimálně na několik desítek minut. Budete s úžasem sledovat adrenalinovou jízdu, neboť rychlost vašeho auta místy připomíná let ve stíhačce (auta přitom z výšky vypadají spíše jako repliky trabantů), a tak máte o zábavu postaráno. Tedy ještě ne tak úplně; nezávodí se totiž na žádné rovné trati. Pěkně zatáčky, různé nepředvídatelné uličky a plno dalších nástrah, které se mohou promítnout ve vašem výsledném skóre. Zmíněné zbraně však můžete použít na nástrahy na trati; po čase se tak naučíte jezdit těmi nejkratšími trasami a nějaké překážky vás nebudou zajímat. Stejné je to i s oponenty. U nich bych se však ještě rád trochu pozastavil. Bohužel totiž nesoupeříte s jedním rovnocenným oponentem, ale hned několika, kteří se vynořují po čas celého hraní a záhadně potom mizí. Každý soupeř vás jen lehce pošimrá na zádech, nesmíte očekávat nic světového. Čas od času naštěstí nabourá bránu stereotypu (až po čase, první dvě hodiny na něj nenarazíte), nějaká povedená feature. Především mám na mysli nálet helikoptér, které vám uberou nemálo z životů. Určitě vás zajímá, na co budete životy potřebovat. A odpověď je více než logická: každá trať = jeden level. Takže až dojedete jednu trasu, můžete se těšit na další. Všechny jsou si ale velmi podobné, žádné překvapení tedy nečekejte. Ono se totiž na tratích nepromítne ani vyšší číslo levelu – člověk by čekal, že nepřátelé budou obratnější, bude jich více a trať bude plná záludností. Jenže ne, je to pořád a za každých okolností stejné.

Audiovizuální zpracování za hratelností ovšem citelně zaostává. Okolí tratí a i trať samotná připomíná bitmapu udělanou za pět minut v Malování. Ani jedna chytlavá melodie situaci nezachrání, možná, kdyby jich bylo více… Ale to pláčeme na špatném hrobě. Vždyť my ani plakat nemusíme! Po stránce hratelnosti se určitě budete i přes řadu mých výtek královsky bavit, to vám garantuji!