Acocholypse

Ozbrojená raketa + Asteroidy = Asteroids. Žádná průlomová hra, prostě jen tisící padesátý šestý klon téhož. Komu toto nevadí a chce si jen tak trochu zastřílet, je odměnou vcelku pěkná miniaturní renderovaná grafika ve hře Acocholypse.

Ve snaze vyhnout se stereotypu v recenzování stále stejného typu her obvykle šikovný redaktor uniká do světa fantazie a vkládá do textu o hodně více svého já, než samotná hra. Nejinak tomu bude i teď, neboť Acocholypse je opravdu x-tý recenzovaný remake Asteroids, tedy hry, kteroužto jsem poprvé na vlastní oči spatřil okolo roku 1984 v autobuse značky Karosa, na jehož palubě se skvělo několik (zřejmě pašovaných) západních herních automatů z druhé ruky po dvou korunách českých za hru. Ono to je fakt těžké, vymyslet něco, co by zaujalo i po sté, takže čtenáři – buďte shovívaví.

Vzhůru do toho a půl je hotovo, jak říká můj švagr workoholik. Malá raketka se s naší pomocí pohybuje okolo své osy, na povel přidá či odebere plyn (nebo adekvátní pohon) a střelbou ničí okolo rotující asteroidy. Velmi hezká, byť přece jen titěrná 3D grafika je za chorálu hutného rocku v pozadí a za vcelku chutné hratelnosti lehce srážena do pekýlka Stereotypem s velkým „S“. A to takovým, který se připomene již v počáteční fázi hraní a který s přibývajícími zářezy na pažbě mohutní a mohutní. Jinými slovy – hra se ani po několika zdolaných vlnách asteroidů nemění, je stále stejná jako na začátku, takže i otrlý střelec bude během několika desítek minut (v lepším případě) totálně vyšťaven.

Co s tím? Hru před zavržením zachraňuje opravdu grafika a pěkný zvukový doprovod. Nic více nic méně. Toliko můj názor na věc.