Zenith

Ta tam je sláva stařičkého Pongu. Nyní ale přichází jeho nástupce, který se pokouší vrátit omšelému námětu jeho zašlou slávu. Zenith se ale Pongem inspiruje jen mírně, což vůbec není na škodu.

Myslím, že stařičký Pong netřeba ani představovat. Pong ve své době způsobil nebývalý humbuk, což by teoreticky měl i Zenith, který se snaží o přepracování prastarého námětu. Vzpomínáte, o co v legendární hříčce od Atari šlo? Dvě rakety, míček… pořád nic? Inu dobrá, tak já vám to tedy povím: ty dvě rakety signalizovaly vás a počítačového protivníka (případně živého protihráče). Každý ovládal jednu raketu a pohyboval s ní nahoru a dolů tak, aby stihl odrazit neposedný míček. A samozřejmě vyhrál jen ten, komu se podařilo balónek odrazit tak, aby ho soupeř nechytil. Světe, div se, tento námět slavil úspěch po celém světě, a to i přes svou zdánlivou jednoduchost. Zenith na tom je ale o poznání hůře…

Hra se sice Pongu podobá, kdybychom ji ale nezvali remakem, netrefili bychom se do středu terče a pěkně bychom přestřelili. Zenith si totiž původní námět přebírá po svém. Tak předně na obrazovce najdete jen jednu pálku; žádná dvojhra se nekoná a měl bych-li přirovnat k tenisové terminologii – budete „hrát se zdí“. V tomto případě to značí následující: uprostřed obrazovky je naznačen kruh, po jehož obvodu se se svým odpalovacím náčiním pohybujete. Onen neposedný míček se od vaší rakety vždy odrazí na druhou stranu a vaším úkolem pak je dostat se právě přesně naproti a odtud míček opět odpálit zpět. Zní to jednoduše, že? Mno, v reálu to je nesmírně těžké, neboť míček se s každým odpalem zrychluje. Vy létáte dokolečka jak blázen a leckdy se ani netrefíte, i přestože je kruh relativně malý – 6 odpalů je světový výkon. Stejně jednoduché jako herní náplň je i ovládání.

Vystačíte si pouze s dvěma kurzorovými šipkami – s jednou jdete po směru hodinových ručiček, s tou druhou zase proti. Hratelnost mě ve výsledku docela chytla, a i když mi chybí systém high score, který by motivoval k lepším výkonům, na nějakou tu minutku vydrží. Přesně opačná situace je na poli audiovizuálního zpracování. Audio pro jistotu chybí úplně, všudypřítomné ticho je doslova ubíjející a již po chvilce vás bude svírat nepříjemný pocit, že „tady něco nehraje“. Bohužel grafika na tom není o nic lépe. Ač jsem tedy nečekal nic světoborného, z okolních screenshotů si můžete o úrovni vizuálního zpracování udělat obrázek. Na celé obrazovce vlastně najdeme všehovšudy asi 4 barevné efekty: pozadí, míček, raketu a odraz míčku při kontaktu s pálkou… není to trochu málo?

Co říci závěrem? Zenith by nebyla špatná hra… jen by tu nesmělo být hned několik výrazných ALE. Chybějící motivační systém beru, dobrá – vždyť si můžete score zapisovat na papír (ale koho by to bavilo!). Stejně tak grafiku překousnu, vždyť nic lepšího už se asi vymyslet nedá (i když bych byl pro zesvětlení!). A nakonec tady máme ještě hudbu. Taky ji mohu v závěrečném hodnocení přehlédnout, neboť jsem se po čas hraní oddával libým tónům svých oblíbených skladeb, jenže jak by k tomu přišli ti, co budou hrát potichu? Ne, přes šedesátku prostě jít nemůžu.