Stone Age

Procvičte vaše nervy, ale také chytrost, rychlost a předvídavost. Co je k tomu nutné? Nic menšího než si zahrát starší, ale možná proto přitažlivější logovku Stone Age. Německé programátory, kteří tuto hru vytvořili, asi nejvíc ze všech nenávidí moje klávesnice. Ta totiž většinou jako první odnesla mé výbuchy vzteku.

Ač se jedná o primitivní odsunování kamínků, je to proklatě těžká hra. Základním tématem každého kola je vyhledati a sebrati fialovozelenou muchomůrku, která je zpravidla umístěna v tom nejzapadlejším a nejobtížněji dostupném místě, a donést ji na zpět do vrátek, kterými jste přišli. Dlouho jsem dumal, jak mám nazvat hlavního hrdinu. Chvílemi mně připadal jako pracovitý německý horník odněkud z Porýní, jindy zase jako tajemný zelený skřítek, který je pro „blbou“ houbu ochoten riskovat svůj prachmizerný živůtek. Pokud se vám bude zdát jako někdo úplně jiný, napište to na chat se hrou a já to pojmenování zvážím.

Při pohledu na první kolo jsem se zaradoval. Jako velký milovník logovek jsem si byl jist, že zase rozlousknu další oříšek. Brzo jsem však byl vyveden z omylu. Zvažovat budete muset opravdu každý pohyb, přičemž zákony zemské gravitace tu občas neplatí respektive platí trošičku jinak. Pan Newton asi trochu skřípal zubama. Síla vašeho hlavního hrdiny není moc velká. Unese maximálně jeden kámen a to jen za podmínky, že se nachází ve vzduchu. V opačném případě, tedy když se nad vámi nakupí více kamenů, jste docela efektně rozdrceni. Navíc je to spojeno s nechutným křupnutím.

Musím ještě zdůraznit jednu důležitou věc. Vždy když už plánujete cestu tam, velmi pečlivě zvažujte, jak se také propracovat na zpět. Může se totiž stát, viz můj případ, že se pronervujete až k muchomůrce a začnete radostně křepčit po pokoji. Leč chyba lávky. Cesta zpátky je již dávno zavalena. Většinou se také nevracíte stejnou cestou jako jste přišli, to si autoři vcelku pozorně pohlídali. Jediné, co by se v téhle hře dalo považovat za zjednodušující prvek, je to, že máte nekonečně mnoho životů a můžete se tedy pokoušet znovu a znovu, aniž byste třeba spadli do nižšího kola. S tím programátoři viditelně počítali, a tak na připisování zvolili největší klávesu na klávesnici – mezerník. Německý smysl pro preciznost se znovu projevil.

Jestli však mám být upřímný, dlouho jsem nehrál tak těžkou hru. Pokud jste však vytrvalí, strávíte u ní hodně dlouho. Na druhou stranu však musím poznamenat, že když se na nějaké místo na mapě budete propracovávat po devadesáte deváté, docela se tuto činnost zautomatizujete. Když vám však ten zpropadený kamínek spadne po sto padesáte první znovu s prominutím na palici, je to nefalšovaný útok na vaši nervovou soustavu. Jestli mám pokračovat dále v upřímné tónině, prokousal jsem se v téhle hře pouze do třetího dějství. Tam se na mne, kromě již depresivních kamenů, vyvalili i záludní brouci a to už bylo na můj nervový systém dost. Jednu výhodu to však mělo. Vždy, když vás zbaštil brouk, zbyl po vás „roztomilý“ hrobeček. To byla ironická tečka mého hraní Stone Age.

Tím však neříkám, že se mezi vámi nenajdou mnohem lepší hráči než jsem já, kteří tuhle hru dotáhnou třeba až do konce. V tom případě máte můj obdiv a můžete si bezostyšně gratulovat. Ze zvukových efektů mě upoutalo krknutí na začátku a toť vše. Grafika je popravdě řečeno pod psa, hudba žádná. Brzy však sami zjistíte, že o hudbu, zvuky či grafiku tu rozhodně nejde.