Xplosion 3D

Dva hráči. Dvě zbraně. Dvě rakety, okolo zvrásněná třírozměrná krajina. Pojďme si zastřílet v originální variaci s vyladěným fyzikálním modelem!

Nikdy by mne nenapadlo hrát jednoduchou hru tohoto typu: v náhodně generované krajince jsou dva nepřátelské raketomety, jejichž zaměřování je ovládáno na třech cifernících a jediným smyslem je trefit toho druhého. A přece! Z nudně-povinného recenzování jsem objevil a rozehrál velmi originální hru.

Již ze screenshotů je vidno, že autor si pohrál s grafickým prostředím této jednoduše vypadající gamesky. I když v principu „pouze“ střílíme proti počítači (či lépe proti živému protihráči), můžeme si pomocí všelijakých „hejblátek“ nastavit svůj kanónek co nejlépe tak, aby naše příští raketka trefila přímo nepřátelské stanoviště. A ono se trefit, to není vůbec žádná legrace! Na pozadí hry totiž běží složitý fyzikální model, na který jsme již během spuštění upozorněni slovy „tento projekt neberte jako hru, spíše jako test fyzikálního modelu x-té generace“. V praxi to znamená, že než si v hlavě zkombinujeme všechny vlivy, jež ovlivňují naši trefu do soupeře (vzhled 3D krajiny, směr větru, náklon hlavně atd…), a metodou „pokus-omyl“ zaměříme jeho stanoviště, tak to chvíli trvá. Pokud máme (v lepším případě) nastavenu sílu soupeře na minimum, pak je relativně dostatek času k zastřelování, nicméně pokud je soupeř již o stupínek lepší, obvykle nás sejme rychleji on.

A právě v motivaci být přesný, rychlejší a úspěšnější než soupeř (tedy co nejrychlejší aplikace optimální balistiky střely) tkví ta pravá síla hry. Jak jsem na začátku uvedl, tento typ her obvykle nebývá „šálek mého čaje“, nicméně po několikahodinovém hraní originální hry Xplosion 3D jsem se opět posunul ve svém herním vývoji směrem kupředu. Ne, tato hra opravdu není blbá a pro blbé.