Silent Hunter

Chytrá akční hra s logickými prvky v diskutabilním grafickém hávu. Chcete-li si v roli tajemného agenta projít 10 úrovní nabitých pastmi a nepřáteli, pak zkuste štěstí. A chcete-li "prodlouženou", pak editujte nové mise a prodlužte si herní zážitek.

Některé hry jsou vyrovnané. Vyrovnané ve smyslu všech ingrediencí, ze kterých jsou namíchány, tedy grafikou počínaje hratelností konče. Dnešní recenzovaná hra Silent Hunter je taková trochu žánrová všehochuť a má kromě světlých míst i decentní mušky.

Hlavní hrdina v roli agenta-hackera se musí „nabourat“ do státních budov střežených nepříjemnými hlídači za účelem získání tajných dat. Základní snahou kromě již zmíněné krádeže dat je nenechat se chytit. Hra se odehrává ve tmě, přičemž si na cestu svítíme kapesní svítilnou, hledáme různé klíče od dveří a procházíme celou budovou skrz naskrz hledajíce místo nám nejbližší, tedy místo s daty, která lze ukrást. Každý level je prošpikován hochy od security, jež nehledí do blba, ale bedlivě sledují se svou baterkou každý kout v jednotlivých místnostech, čímž činí hru zajímavou, chvílemi pro slabší jedince až frustrující. Jsou totiž hodně vnímaví, takže pokud včas nezhasneme svoji svítilničku v případě, že jsou v dohledu, lehce nás identifikují a následuje rychlý konec mise. Faktem je, že jsou tito strážci neustále v pohybu, takže vhodným kličkováním, vyčkáváním a kvalitním schováváním se lze dostat tam, kam potřebujeme.

Zásadní slabinou „tichého lovce“ je grafické zpracování. Nevím proč, ale už od časů Amigácké Valhally nemám jaksi v lásce pohled na postavičku ze shora, což je případ právě recenzovaného kousku. Hratelnost je sice dobrá, člověk se i pobaví, ale i přes pěkných 10 levelů a přiložený editor misí je tato hra pro mne rozporuplná. Zahrajte si a závěr si udělejte sami.