Defence Matrix

Hry na motivy filmů tvoří poměrně velkou menšinu a z názvu dnešní hry by se mohlo zdát, že Defence Matrix je dalším přírůstkem do již tak početné rodiny. Jenže ono tomu tak není…

Značka. O nic jiného dnes ve světě nejde, jen mít svou vlastní značku. A kdo z hvězd ji náhodou nemá, jako by ani nebyl. Každý exportuje v odvětví, které mu je blízké. Někdo propůjčí své jméno značce parfému a někdo počne vyrábět kondomy se svou podobiznou, vždy jde ovšem o to samé – zviditelnit se. Filmová trilogie Matrix (lépe řečeno první díl) se stala již krátce po uvedení v kinech doslova kultovní záležitostí a není dnes člověka, který by ji neznal. A tím se dostáváme k jadérku věci; autoři Defence Matrix pouze využili známé značky k propagaci svého výtvoru a se stoprocentní jistotou mohu prohlásit, že jistě nalákají i mnohé z vás, kteří si následující text nepřečtou.

Kámen úrazu tkví v tom, že Defence Matrix nemá s filmovou trilogií ani jejími komixovými či dalšími zpracováními nic společného. Lépe řečeno absolutně nic. Porovnejte sami - ve filmu hlavní hrdina jménem Neo sleduje Bílého králíčka, dostane se konečně do „pravého“ světa a zachrání (alespoň na chvilku) lidstvo od všeho zla. O nastavované kaši dvou dalších dílů snad ani nemá cenu psát, vzhledem k tomu, že jste již asi měli to „štěstí“ je vidět. Když o tom tak uvažuji, námět Defence je si právě s Reloaded a Revolutions v jedné nepatrné věci podobný. Konkrétně řečeno, je naprosto stejně stupidní. Na jedné straně stojí vaše superhypermegaultraskvělé letadlo, oproti vám létají desítky, jste-li šikovní, tak dokonce stovky, nepřátel a vaším jediným úkolem je jejich likvidace. O nepřátelské inteligenci nemůže být v žádném případě řeč, Defence Matrix totiž disponuje nepřátelskou stupiditou.

Zabít vás je téměř nemožné, což je na jednu stranu dobré – můžete směle nasbírat několik stovek bodů za sestřelené letouny, jenže na straně druhé se brzy dostaví strašák jménem stereotyp, jenž hru sráží do kolen. Jediným měřeným faktorem, samozřejmě krom životů, jsou body. Za každý úspěšný sestřel dostanete určité ohodnocení, která se pak sečtou a nakonec zapíší do tabulky, dle níž se můžete měřit se soupeři. Škoda je i malé rozmanitosti nepřátelských jednotek, na jejichž spočítání by vám stačily prsty jedné ruky. Soupeření s kamarádem o to, kdo dosáhne vyššího skóre, mne ale nakonec u hraní přece jen chvíli udrželo a nebojím se říct, že u vás to nebude nepodobné. Jenže DM chybí něco nepopsatelného, čím by vás zaujal natolik, že byste ho ihned po dosáhnutí maximálního skóre neodstranili…

Po audiovizuální stránce gamesa rovněž nijak extrémně nevyniká. Výbuchy letadel připomínají spíše páru z pekelných kotlů, chybí už jen Lucifer. Nedetailní a do očí bijící zpracování letadel už jen zamrzí, stejně jako jedna stále se dokola omílající melodie. Není co řešit, hra neplní ani nepsané, ale všem známé standardy, a spadá do hlubin podprůměru…