Můžete mi věřit - mýma rukama prošla spousta omalovánek, puzzle, her skládacích i oblékacích. Podívejme se na takovou omalovánku dětailněji. Většinou máme k dispozici nějaký obrázek, jenž by mohl být pro děti atraktivní. Ať už se jedná o Disneyovy pohádky nebo například o medvídka Pú a jeho přátelé. Omalováváme je nejrůznějšími barvami. Ty nejlepší hříčky mají k dispozici i různorodé odstíny a širokou škálu jedné barvy, takže by se mohlo zdát, že má dítě vše, co potřebuje, aby se zabavilo. A já se ptám, není to holý nesmysl?

Proč by to měl být nesmysl? Pokud si vzpomínám, když jsem bývala malá já, doslova jsem milovala barvičky, barevné tužky, fixy, voskovky a křídy. Dalo se to vzít do ruky, uchopit, chcete-li. A v tom to všechno vězí. Každá tužka má svou charakteristickou vůni, tvar, dokonce i měkkost. Pastelky jsou něžné, voskovky krásně plastické a fixy důrazné. A to nenahradí žádná sebelepší hra.

Pastelku vezmeme do rukou a podle toho, jaký na ni vyvíjíme tlak, kreslíme. Temperovou barvou se dá vytvořit reliéf, barvy se navzájem překrývají a paleta vodových barev je naprosto výjimečná svým designem a tvarem. Záleží jenom na nás, není zde nic předdefinováno. A to platí i u omalovánek, ačkoliv jsou zde přesné linie obrysů obrázků.

Pokud dítko posadíme k počítači, k omalovánce, se spoustou odstínů a s atraktivním obrázkem, nenahradíme mu nikdy ten prožitek a tu snahu, s jakou místečko po místečku vybarvuje plochu pode své fantazie. Za mých mladších dob bývaly omalovánky s předlohou, podle níž jsme vybarvovali. Také to mělo něco do sebe. Kdežto na virtuální papír si nemůžete sáhnout.

Jestliže jde o druhou skupinku, tedy o virtuální puzzle, je to totéž. Ani ta největší plocha obrazovky vám nezaručí ten skvělý pocit, kdy sedíte a kolem vás se válí tisíc kousků, jež musíte poskládat dohomady. Každý úspěch je zde skutečně hmatatelný. Obrázek vidíte z dálky i zblízka přesně podle toho, jak se k němu přiblížíte. V současné době je velkým trendem vyrábět hříčky na téma puzzle. Mnohé jsou skutečně dokonalé. Můžete si zde vybrat, kolik dílků budete chtít, dokonce se mění i tvar jednotlivých částí. Efekty při přilnutí jsou na vysoké úrovni, stejně tak fakt, že málokdy potkáte puzzle, kde by neexistovala funkce pro nerozdělitelnost náležících si částí. To je opravdu veliká pomoc. Na druhou stranu v realitě může být opravdu velmi napínavé sledovat přesouvání dokončeného úseku k dalšímu. Jistě, dílky se vám nerozdělí, pokud tedy nejednáte rychle a impulzivně, respektivě hrubě.

Nesmíme však odsuzovat námahu těch, jež se na virtuálních omalovánkách a puzzle podílejí, to by byla jistě chyba a znevažování jejich úsilí. Dalo by se říci, že pokud rodiče musejí posadit své malé dítě k počítači, nechť je posadí před takovouto hru raději než před masakry a akce. Zde se ovšem dostáváme do sporu, protože mnozí namítnou, že dítě, jemuž jsou tři, čtyři roky, a hra by je mohla zaujmout, k počítači nepatří. A vzhledem k vyspělosti a poměrné „otrkanosti“ dnešních dětí nemůžeme počítat s tím, že tyto hříčky osloví i ty kolem šestého, sedmého roku.

Stačí jet ve školní den autobusem, abychom pochopili, o čem dnešní malí školáci přemýšlí a kolik toho o počítačích vědí. Znají počítačové hry mnohdy lépe než jejich rodiče. Není to tak dávno, kdy jsem nechtěně vyposlechla rozhovor dvou dětí kolem sedmého, osmého roku, jak se baví, jaký typ procesoru má tatínkův počítač a jak stáhnout nějakou z nejmenovaných komerčních her.

Děti počítače zajímají nesmírně. Vím to z vlastní zkušenosti. Je to pro ně něco zakázaného a zároveň neznámého. Hra je pro ně snadná zábava, nemusejí vynaložit žádné úsilí, vymýšlet si, fantazírovat. Vše mají naservírováno. Kde jsou ty časy, kdy jsme běhali po hřišti hráli si n Černého korzára nebo na Zorra? Není tohle trošičku špatně? Dětská fantazie je krásná, nemá hranice, je nespoutaná. Děti mohou ve svých snech a vizích všechno. Třeba jim neustálým ukazováním počítačového a virtuálního světa popřípadě televize něco bereme...?