Blue Dragon

Zuří druhá světová válka. Po téměř celém evropském kontinentě mašírují Němci, na moři již vládne Velká Británie. Chystá se vylodění, nacistická armáda se připravuje. Když tu se nad jejími hlavami objeví něco zvláštního...

Klidně to tak mohlo být, jak jsem popsal v perexu, ale na druhou stranu se to také mohlo odehrát úplně jinak. Fakta jsou dvě. Příběh je pro tuhle gamesu naprosto nepodstatnou a okrajovou záležitostí a popravdě řečeno, u hry takového kalibru by byl příběh naprosto zbytečným luxusem. Druhým faktem je, že nad evropským pobřežím ovládaném Němci se pohybuje letadlo. To by celkem nebylo nic tak zvláštního, vzhledem k době, ale co je určitě důležitým poznatkem, že v tomto letadle sedíte na místě pilota přímo vy.

S Blue Dragon jsem měl menší dilema. Nebyl jsem si úplně jistý, zda je úplně fér hodnotit ji jako normální dílko se vším všudy, sakum prdum, a neudělovat jí to privilegium brát ji jako „malou hru.“ Po tom, co jsem ale zhodnotil všechny plusy a minusy, dospěl jsem k jasnému závěru, že žádné privilegium nebude. Proč? Poslyšte nejdřív, o co jde. Hned po startu jste posazeni do letadla, kteréžto jeví značnou chuť spadnout na zem Němcům přímo do rukou. Pokud jste si nepřečetli instrukce a ovládání, je váš osud zpečetěn, ale dobře vám tak :-). Celou situaci vidíte z 2D bočního pohledu. Jakmile se dozvíte, čím že se má ta létající hora železa udržet ve vzduchu, budete moci začít plnit svůj úkol, kterým je, jak jinak, napáchat "nebohým" árijcům pod vámi co největší škody jak na materiálu, tak na životech. K dispozici pro to máte plných dvacet těžkých bomb a neomezeně mnoho střeliva v kulometech. Brzy zřejmě zjistíte, že létat jinde než u horního okraje obrazovky je poměrně dosti vysoké riziko vzhledem k řekněme hustému letovému provozu, který zajišťuje Luftwaffe. Jednoduše řečeno, když poletíte přilepeni k hornímu okraji, čeká vás ve vaší dráze pouze jedno letadlo, na které se samozřejmě můžete velmi dobře připravit. Samotné bombardování je jen legrace. Nehrozí vám totiž ani žádný útok z něčeho jako je protivzdušná obrana, takže se opravdu není čeho bát. Na své cestě potkáte jakési srandovní tanky, obyčejné vojáky, když se budete soustředit, uzříte i Němčoura pilně vykonávajícího svou velkou potřebu, až poletíte nad mořem, propluje pod vámi i dlouhá bárka plná nacistických soldátů a bude jen na vás, jestli je proměníte v trosečníky nebo ne.

A právě v těchto místech, nad mořem, je konec vaší cesty vzduchem. Objevuje se před vámi letadlová loď, o níž zpočátku vůbec nevíte, k jaké že to mocnosti patří, proto se může snadno stát, že ji začnete zběsile bombardovat v domnění, že se jedná o „bosse“ na konci úrovně. Ale ejhle, záhy se z temnoty vynořuje anglická vlajka. Svého případného bombardování nemusíte vůbec litovat, na lodi nezanechalo žádný šrám. Jak realistické. Ale o realitu tu nejde. Vaším posledním úkolem této mise je zdárně přistát, což znamená vysunout podvozek a postupně se přibližovat k rolovací dráze. Nesmíte zapomenout, že nesedíte v Harrieru, takže žádné strmé kolmé padání, jinak přijde exploze a je po vás veta. Když úspěšně přistanete, spočítají se vám body za zabité nepřátele a jejich zničenou techniku a jde se dál. Dál? Ne tak zcela. Totiž, druhá mise je úplně shodná s tou první. stejné prostředí, stejní nepřátelé ve stejném počtu, stejné vzdálenosti. Jediný rozdíl tkví v rychlosti vašeho letu. Ta je totiž nyní mnohem vyšší. A tak to pokračuje dál a dál třetím kolem, čtvrtým...Asi je vám jasné, že něco podobného slibuje záhy stereotyp. A navíc je tím umocněn ten fakt, který jsem zmiňoval. Na každého soupeře se můžete dopředu připravit. Na druhou stranu je ale pravda, že vás může bavit snažit se překonat svůj rekord, dosáhnout lepších výsledků. Ale přece jen se jedná stále o to samé, jediné.

Říkám si, že když už je stereotypní herní systém, mohlo by alespoň technické zpracování hráče trošku z oné jednotvárnosti vyvést, či se o to alespoň pokusit, leč bohužel. Nevím, zda si chce Blue Dragon hrát na vtipnou gamesu, neboť zas až tak veselá není; nebo zda ze sebe chce dělat vážný počinek. Na to nemá ale už vůbec. Grafika je jakoby vystižená z komiksu, působí odlehčeným dojmem, možná, se zavřením obou očí, by se dalo říct, že obsahuje i prvky, jež se mohou někomu zdát mírně vtipné. Co je ovšem tragedie, je doprovodná melodie. Neustále dokolečka se opakující krátká ani mastná ani slaná melodie, která nepůsobí ani seriózně ani vesele, ale přímo trapně. Garantuji vám, že své reproduktory vypnete hodně rychle.

Věřím, že nyní už si každý z vás dovede udělat svůj závěr, zda má chuť si zkusit proletět se nad bídnými skopčáky a trochu jim zatopit, nebo ne. Pokud si nejste jisti, nabízí se otázka, proč si Blue Dragon nestáhnout, vždyť to jsou jen necelé 2 MB.