Adagio

Skvělá retrostřílečka ze zajímavého prostředí. Nenabízí sice nic nového, bohatě to však vynahrazuje rozmanitostí prostředí, nepřátel a zbraní. Neváhejte.

Hra může být sebeoriginálnější, ale pokud k neotřelému námětu nenabídne také povedené audiovizuální zpracování, úspěch jí povětšinou mine. Na druhou stranu se najdou i zcela neoriginální tituly, které si však díky své návykovosti, bohatým možnostem a do dokonalosti vybalancované hratelnosti odnesou hodnocení mnohem vyšší. Příkladem za všechny je Adagio. Jde o klasickou z boku viděnou střílečku, ovšem variabilita nepřátel a rozdílnost jednotlivých lokací se starají o to, že se nikdy nebudete nudit a dost možná se ke hře budete často i vracet.

Cíl hraní je totožný jako u všech ostatních stříleček. Postupujete z jedné strany obrazovky na druhou. V cestě vám ovšem stojí desítky nepřátel, které musíte nemilosrdně poslat k branám pekelským. K tomu vám bude nápomocen bohatý rejstřík zbraní (někomu by se sice číslo tři mohlo jevit jako malé, praxe ovšem velí, že jde o zcela akurátní číslo) a tradiční systém power-upů, čili bonusů, které se válí všude možně a jejichž sbíráním se vám dočasně vylepší některé atributy. K hratelnosti nelze říci křivého slova – pobaví, nenudí a – to především – chytne a pustí až se závěrečnými titulky.

Po stránce vizuální si také není na co stěžovat. Hra nabízí unikátní retro styl, který jen tak někde neuvidíte. Zvuky taktéž nedělají ostudu. Celkově je tak Adagio více než povedeným kouskem. Vyniká hratelnosti, zpracováním a ani hrací doba na tom není špatně. Body strhávám snad jedině za neoriginálnost. To se ale dá překousnout, ne?