Weilwinders

Líbila se vám strategie Warcraft II? Pak rozhodně zbystřete, neboť zde máme hru, která je této legendě až nápadně podobná. Bohužel ne vše dopadlo tak, jak možná někteří z vás čekají, a pod zdánlivě výbornou hrou se tak bohužel skrývá naprostý průměr.

Když v roce 1994 Allen Adham za společnost Blizzard Entertainment vypouštěl první díl skvělé strategie Warcraft, asi jen ve snu doufal, že se tento počin nějakým výraznějším způsobem zapíše do povědomí lidí. Pro tehdy po uši zadluženou společnost to totiž byla jedna z posledních nadějí, jak se zachránit. To se naštěstí také podařilo a Warcraft se stal obrovským hitem. Pro jedny jako prachsprostá kopie legendární Duny II, pro jiné zase naopak geniální počin, ukazující směr mnoha dalším titulům ze stejného žánru, se o dva roky později dočkal pokračování nesoucí podtitul Tides of Darkness. Ten společnost Blizzard vynesl do nebeských výšin, kde bez větších problémů zůstali až dodnes, a jak jistě víte, spousta tvůrců se pokusila tento úspěch napodobit. Někteří zvolili cestu spíše inovační a vše přetvořili k obrazu svému, jiní šli cestou přesně opačnou a svoje dílko přetvořili přesně dle obrazu Warcraft II. I u nás – na freegame.cz máme jednu takovou hru. Jmenuje se Warcraft II Insanity!, kde autoři použili všechny možné a snad i nemožné postavičky z již zmiňované hry, a i přesto se ve výsledku jednalo o průměrnou hru. Úplně stejnou cestou šli i slovenští tvůrci z týmu GREEN LIGHT studio - autoři dnešní gamesky, na kterou jsem byl v počátcích docela natěšený, ale to vše ze mě opadlo již při prvním spuštění. Nepředbíhejme ale a pojďme si vše pěkně od začátku popsat.

Když jsem začal hru stahovat, říkal jsem si, že při obří velikosti archívu musí jít o velmi slušnou hru. Je jasné, že originál je jen jeden a ten už nikdo nepřekoná, ale pořád jsem doufal v malý zázrak, který se bohužel nekonal. Už při prvním spuštění mi ale bohužel bylo jasné, že o strategii nemůže být ani řeč. Co se týče menu, tak to na mě zanechalo opravdu pěkný dojem. Možná na to mělo vliv i to, že v pozadí hrála notoricky známá melodie. Hrdě jsem tedy zvolil první položku „kampaň“ a kliknul jsem na novou hru. Netrvalo dlouho a já jsem se ocitnul v kůži footmana v poměrně známém prostředí. Trochu mě sice mátl kurzor myši, jenž tam byl skutečně jen na okrasu, neboť ovládání je vyřešeno pouze pomocí klávesnice. Tak jsem se tedy vydal na „procházku“ a po cestě jsem narazil na skupinu peónů, které jsem se rozhodl bez milosti poslat do věčných lovišť. Trochu mě sice zaskočil nevěrohodný zvuk sekání meče, ale rozhodl jsem se to překousnout. Bohužel tento zvuk se opakoval, i když jsem s mečem máchnul do prázdného prostoru, což přiznám se, mě nějak zvlášť nenadchlo. Ve spodní části obrazovky jsem si pak všiml jistého proužku, kde jsem byl upozorněn, že už mi nezbývají žádní živí peóni. Rovněž jsem si všiml, že už mi dochází časový limit, proto jsem se nějakým způsobem snažil misi ukončit. Říkal jsem si, že by to mohlo jít přes tradiční kruh, který jsem znal z originálního Warcraft II, ale jakmile jsem na něj vstoupil, zjistil jsem, že se jedná pouze o jistou formu checkpointu, která doplní už tak mizerný časový limit.

Po přilepšení v podobě časového limitu jsem se tedy rozhodl prozkoumat okolí. Narazil jsem na objekty, které jsem zkoušel zničit, ale bohužel bezúspěšně. Po průzkumu jsem našel i oltář, a jakmile jsem se k němu přiblížil, mise byla úspěšná a já si s dobrým pocitem hru uložil a pomalu jsem byl zvědavý, co mě potká v další misi. Po načtení mi bylo ale jasné, že se bude jednat o tu samou písničku v trochu těžším kabátku. Tak jsem opětovně splnil zadaný úkol a to samé mě ještě čekalo osmkrát a až v desáté úrovni jsem si mohl říci, že už to mám konečně za sebou. Kampaň mě tedy nijak výrazně nenadchla. Prostě jsem neustále bloudil po mapě a hledal zmatené peóny, které jsem nemilosrdně likvidoval. O něco později jsem sice mohl hrát za sympatického lučištníka Elvena Archera, jehož kuše vzbuzovala respekt již na první pohled, přesto to ale opět nebylo to, po čem bych toužil. Singleplayer se tedy moc nepovedl. Překvapením byl pro mě ale multiplayer, v němž je k dispozici klasický deadmatch, kde jedna rána znamená smrt a kde vítěz bere vše. Zpracování je ve formě splitscreenu a vy tedy vaše postavičky můžete vidět ve dvou svislých částech, na které je obrazovka rozdělena. Na footmana se bohužel nedostalo, spokojit se budete muset pouze s Elvenem Archerem.

Co se týče technického zpracování, tak zde je na tom hra poměrně dobře. Vizuální stránka je solidní a hudba společně se zvuky velice slušná. Několik situací je zpracováno poměrně nevěrohodně, ale zase o nic závažného nejde. Mnohem větší problém spatřuji v obří velikosti archívu, který může spoustu nerozhodnutých hráčů odradit, což je jistě škoda, neboť Weilwinders není úplně špatnou hrou. Velmi netradiční formou vám totiž připomene staré situace, které jistě většina z vás prožila s druhým dílem Warcraft. Bohužel tento titul má ale obrovský počet nevýhod. O obří velikosti archívu jsem již mluvil, rád bych doplnil, že stále stejný motiv velmi rychle omrzí, a nebýt trošku slušného multiplayeru, spousta hráčů by celou hru jistě zatratila. Trošku nešikovně na mě působil také herní interface. Weilwinders je tedy spíše průměr. Konečné rozhodnutí ale záleží pouze na vás!